Moc jsem si všechnu tu pozornost nepřipouštěla. Nepřijdu si jako velká hvězda, takže mi dotazy novinářů nevadily, i když se občas opakovaly. Navíc celé to trvalo jen týden, což se dalo zvládnout.

Jak jste vnímala, že vás štáb neustále doprovázel? Nelezli vám na nervy?

Všichni lidé ve štábu měli takovou zvláštní schopnost: když jsem potřebovala, beze slova zmizeli. Mohla jsem se koncentrovat a ostatní nevnímat. A když jsem se soustředila na výkon, občas jsem ani nepostřehla, že je nablízku někdo s kamerou a mikrofonem.

Puůsobí jako dramaturgyne+, spisovatelka i scenáristka. V České televizi se zabývá akvizicemi titulů z evropské kinematografie. Několik let zastupovala Českou republiku v mezinárodním fondu Eurimages, v minulých letech byla také členkou Rady Státního fondu kinematografie. V letech 2014 jí bylo uděleno francouzské státní vyznamenání – Řád umění a literatury. Pro Český rozhlas psala „minutové hry“, za divadelní drama Tlustá, tenká byla nominována na Cenu Alfréda Radoka. V roce 2018 vydala knihu Strážce mýtů. Je také autorkou scénářů k celovečerním filmům Sedmá struna, Kohoutí rytíři a M. a její příběh.

Jaké poselství podle vás dokument sděluje?

Pro každého diváka může být poselství filmu jiné. Dokonce si myslím, že by tomu tak u dobrého filmu být mělo. Pro mne je v dokumentu Provazochodkyně nad Prahou velmi podstatný motiv štěstí – když se člověku podaří najít v životě to, co jej naplňuje, pevný bod. A takovým pevným bodem může, zdánlivě paradoxně, klidně být i kus relativně tenkého houpajícího se lana ve výšce několika desítek metrů nad zemí.

Jaký nejsilnější moment si z natáčení pamatujete?

Velice silný pro mě byl moment, když Tatiana popisovala okamžik, při kterém si uvědomila, že právě na laně je její místo. Místo, kde může být v životě šťastná. Říkala to s neskrývaným pohnutím v hlase i v očích, i já sám byl dojatý, a v tu chvíli jsem si uvědomil, že z množství natočeného materiálu může být film. Nejen prostý záznam artistického výkonu, byť mimořádného přechodu po laně přes řeku Vltavu, ale film s obecnějším a hlubším sdělením. A že také já mohu znovu nalézt své místo tím, že takový film vytvořím.

Jak střih probíhal? Narazil jste během práce na něco obtížného nebo naopak nečekaně lehkého? Z kolika hodin materiálu jste musel snímek vystříhat?

Samotný střih začíná podrobným popisem a roztříděním natočeného materiálu. Jednotlivých záběrů, situací, výpovědí. Už v této fázi probíhá první selekce na„odpad“, použitelné, dobré a vynikající záběry. Materiálu míváme na začátku často mnoho hodin a mně nebývá vůbec jasné, jak z této „beztvaré hromady“ vytvořit něco, co bude pro diváka sdělné a srozumitelné, bude jej to bavit a ještě to bude ideálně mít nějaký hlubší přesah. To je ta obtížnější fáze, kdy prohlížím, poslouchám, popisuji, vyhazuji. A vyhlížím. Vyhlížím něco, co ve mně najednou vyvolá vzrušující pocit, kdy si řeknu:„Ano, něco takového chci vyvolat i já v divákovi.“ Při práci na filmu Provazochodkyně nad Prahou byl jeden z takových momentů právě ten, který jsem popisoval v odpovědi na předchozí otázku. Pak už jde „jen“ o nalezení způsobu, jak žádoucího dojmu s daným materiálem docílit. To je ale relativně snažší fáze, protože už držím v ruce klíč.